Bitva na Bílé hoře se odehrála v neděli 8. listopadu 1620 se nedaleko Prahy. Trvala sotva hodinu a rozhodla o osudu zemí Koruny české na téměř tři stovky let. Pro české protestantské stavy to byl bitva prohraná, zatímco císařští vojáci odjížděli z bitvy s vítězstvím.
České stavy proti císaři
Na Bílé hoře se utkala vojska císaře Ferdinanda II. Štýrského a německé Katolické ligy proti vojskům vzbouřených českých stavů. Na jejich straně bojovalo přibližně 21 000 mužů – hornorakouští, dolnorakouští a uherští žoldnéři, moravské, slezské a výmarské pluky. Velili jim Kristián z Anhaltu, Jindřich Matyáš Thurn, Jiří Fridrich Hohenlohe, Jindřich Šlik z Holíče a Pasounu a Kristián ml. z Anhaltu, Jan Arnošt I. Sasko-Výmarský a Jan Varlich ml. z Bubna.
Mottem bitvy na Bílé hoře bylo „Spolehněte se na Boha a udeřte“ a její název „veliká srážka“ vybral Carlo Spinelli.
Císařská strana byla početnější a čítala cca 23 000 mužů, do jejichž čela se postavili Jan Tserclaes Tilly, Maxmilián I. Bavorský, Gottfried Heinrich Pappenheim, Karel Bonaventura Buquoy, Rudolf z Tiefenbachu, Maxmilián z Lichtenštejna, Stanislav Rusinovský, Giullermo Verdugo a Carlo Spinelli.
Stavovské vojsko oslabila dezertace až 6 000 mužů, k níž došlo těsně před bitvou. Český král Fridrich Falcký se jí ani neúčastnil, protože nevěřil, že k ní vůbec dojde. Místo toho obědval s anglickými vyslanci Edwardem Conwayem a Richardem Westonem. Když se na bojiště po obědě rozhodl dostavit, armáda českých stavů již ustupovala. U domu U Zlaté koule se král setkal s knížetem Kristiánem z Anhaltu, Jidřichem Matyášem Thurnem a Jiřím Fridrichem z Hohenlohe, kteří královu družinu zastavili a sdělili jí zprávu o prohrané bitvě.
Bitva začala s největší pravděpodobností v půl dvanácté. Jízdní pluky na levé straně stavovského křídla se pustily do útoku jako první. Proti císařským toho mnoho nezmohly a v krátkém čase byly poraženy. Kristiánovi ml. z Anhalstatu, jenž velel devíti kornetám pluku, se podařila úspěšná akce tím, že zavelel do protiútoku. Podařilo se jim zajat plukovníka Breunera.
Útok, zpočátku vypadající na úspěch, byl ale nakonec odsouzen k porážce, když na Anhalta začala dotírat jízda císařských. Na pomoc mu vyrazili Hohenlohe i Anhalt starší se svojí pěchotou, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na stranu stavů nevyšel. Anhalt mladší byl obklíčen a zajat, protože pěchota přišla pozdě.
Stavovské zálohy v bitvě na Bílé hoře
Stavovské zálohy, které představovaly Anhaltova pěchota, výmarský půlpluk a dva praporce královské gardy, měly své stanoviště v oboře u letohrádku Hvězda. Tato vojska po celou dobu bitvy na Bílé vyčkávala na místě a do bojů nezasáhla. Nakonec se zcela vzdala.
Úprk českého krále z Pražského hradu
Ještě na obědě s vyslanci z Anglie to vůbec nevypadalo na to, že se ještě ten den bude Fridrich Falcký i s rodinou balit a prchat z Pražského hradu do bezpečí Starého Města. Zde se ubytoval u primátora Valentina Kirchmayera. Korunu a klenoty byly mezitím uloženy na Staroměstské radnici.
Po poradě s Anhaltem, Hohenlohem a Thurnem král i jeho rodina Prahu na druhý den opustili. Odjížděl z ní jako psanec. Ještě téhož dne do Prahy vtrhlo císařské vojsko a všude zavládl chaos a zděšení. Zpráva o prohrané bitvě a útěk krále ohromila veškeré vrstvy pražského obyvatelstva.
Protože se královská rodina balila ve spěchu, nepobrala všechno cenné. Prestižní kořistí pro pozdější dobyvatele Prahy byly zdobené insignie Podvazkového řádu, který Fridrich Falcký získal od svého tchána, anglického krále Jakuba I.
Zděšení v Praze a kapitulace
Císařská vojska vtrhla do Prahy v pondělí 9. listopadu 1620 v 11:00 hodin dopoledne. Dne 12. listopadu 1620 české stavy neoficiálně kapitulovaly, čímž skončilo období konfederace zemí Koruny české s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou.
Jak dopadli velitelé vojsk českých stavů
Kristián I. Anhaltsko-Bernburský
Jako vojevůdce se kníže Kristián I. Anhaltský (1568-1630) moc neosvědčil. Jeho činy byly významnější v diplomatické oblasti. Měl blízké styky s Petrem Vokem z Rožmberka. Jeho cílem byl úplné održení Čech od habsburské nadvlády. Bitva na Bílé hoře ukončila jeho politickou kariéru, protože císař ho dal do klatby. Proto Kristián uprchl do Švédska a azyl hledal u švédského krále Gustava Adolfa. Pak odešel do Dánska. V roce 1624 došlo k jeho usmíření s císařem Ferdinandem II. Štýrským a Kristián z Anhaltu se vrátil zpátky na své bernburské panství. Až do konce svého života byl císaři věrný, za což byl jmenován placeným komořím císařským.
Kristián z Anhaltu byl jedenkrát ženatý a s manželkou Annou Bentheimu měl celkem 16 dětí, z nichž pouze 7 se dožilo dospělosti. Jedním z jeho synů byl Kristián ml. z Anhaltu, jeho nástupce jako vládnoucí kníže anhaltsko-bernburský. Kristián I. Z Anhaltu zemřel 17. dubna 1630 a je pohřbený v Schlosskirche St. Aegidien v Bernburgu.
Jindřich Matyáš Thurn
Patřil mezi iniciátory třetí pražské defenestrace 23. května 1618 a byl jednou z vůdčích osobností českého stavovského povstání. Narodil se v Innsbrucku hraběti z Thurnu a Valsassiny a Barboře Šlikové. Česky se pořádně nikdy nenaučil, přesto byl přijat mezi české stavy. V mládí navštěvoval bratrskou školu v Ivančicích, kde jeho spolužáky byli i Karel starší ze Žerotína a Karel I. z Lichtenštejna. Všichni tři se později stali významnými osobami v české a evropské politice.
Po smrti krále Rudolfa II. získal službu u jeho následovníka Matyáše, zastával i úřad karlštejnského purkrabího. O ten ale přišel, když odmítl Ferdinanda II. Štýrského jako českého krále. Byl to Jindřich Matyáš Thurn, který vedl třetí pražskou defenestraci, při níž pod okny Pražského hradu skončili místodržící Martinic, Slavata a jejich přísař Fabricio. Právě tato defenestrace byla začátkem českého stavovského povstání a v konečném důsledku i třicetileté války.
Po bitvě na Bílé hoře ušel jistému trestu smrti tím, že ze země uprchl. Utekl ale bez manželky, se kterou se již nikdy nesetkal. V zahraničí byla jeho hlavní činností získávání přízně nepřátel Habsburků, kvůli čemuž cestoval prakticky po celé Evropě. Navštívil i Istanbul, hlavní město Osmanské říše, a to ze stejného důvodu. V roce 1628 se přidal k vojsku švédského krále Gustava Adolfa, byl ale zklamaný z toho, že jejich cíle se míjely.
V říjnu 1633 se armáda vedená Matyášem Thurnem střetla s vojsky Albrechta z Valdštejna ve Stínavě nad Odrou ve Slezsku. Z této bitvy vyšel Thurn jako poražený. Poté musel Slezsko opustit. Dalším jeho počinem bylo přesvědčování Valdštejna, aby se přidal na stranu protestantů a zradil Habsburky za slib, že by se pak stal českým králem. K tomu ale nakonec nedošlo, protože Valdštejn byl 25. února 1634 v Chebu zavražděn.
Na sklonku svého života, když ho rekapituloval, Jindřich Matyáš Thurn došel k závěru, že žádnému z jeho spojenců nešlo o dobro českých stavů, ale vždy hájili jen vlastní zájmy. Pociťoval z toho velké zklamání. Jeho poslední funkcí byl velitel švédské pevnosti v Tallinu. Zemřel 28. ledna 1640 v Livonsku (dnešní Estonsko). Je tu pohřben v luteránské katedrále Panny Marie.
Podvazkový řád: Je to rytířský řád Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Jeho vznik se datuje do roku 1348 a zakladatelem je král Eduard III. Podvazek se osí pod kolenem levé nohy u mužů a u dam pod levým loktem. Součástí řádu jsou šerpy, odznak, hvězdy a řádový plášť. Řád má sídlo v kapli svatého Jiřího ve Windsoru.
Jiří Fridrich Hohenlohe
Původně německý hrabě a vojenský důstojník se sňatkem s Evou z Valdštejna v roce 1607 stal členem českých stavů. O jedenáct let později se zapojil do stavovského protenstantského povstání. Měl sice vojenské zkušenosti z tureckých válek, ale ty byly pro boj s císařskými vojsky nedostatečné. Stejně jako Kristián I. Z Anhaltu byl i Jiří Fridrich Hohenlohe dán císařem Ferdinandem II. Štýrským do klatby.
Podařilo se mu ale s císařem vyjednat smír a císař mu potvrdil vlastnictví jeho panství ve Weikersheimu, které zdědil po smrti svého otce v roce 1610. O to ale přišel, když se v roce 1631 stal švédským guvernérem Švábského kruhu v Heilbronnské lize. Majetek byl Hohenloheům vrácen až v roce 1648 po Vestfálském míru.
Jiří Fridrich Hohenlohe se v roce 1639 usadil v Langenburgu a vzdal se své politické činnosti. Začal se věnovat literatuře. Psal modlitby a básně. Zemřel 7. srpna 1645.
Jindřich IV. Šlik, hrabě z Holíče a Pasounu
Pocházel z českého šlechtického rodu Šliků. Už v 17 letech zahájil svou vojenskou kariéru v císařské armádě. V roce 1604 vstoupil do španělské armády a v bitvě na Bílé hoře byl v čele moravského pluku. Po bitvě na Bílé hoře sice padl do zajetí, ale byl omilostněn a od roku 1621 opět začal sloužit v císařské armádě. V roce 1627 byl povýšen na polního maršála.
Účastnil se Dánské války a v roce 1630 se stáhl do ústraní. V letech 1632 až 1649 zastával funkci prezidenta rakouské Dvorské válečné rady. Zemřel 5. ledna 1650 a pohřbený je v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na pražském Strahově.
Kristián II. Anhaltsko-Bernburský
Byl synem knížete Kristiána I. Anhaltsko-Bernburského a jeho rodovým nástupcem. Už ve věku 19 let se stal aktivním vojákem a účastníkem třicetileté války, která pro něho začala bitvou na Bílé hoře. Po prohře byl zajat, ale podařilo se mu získat císařovu přízeň. Po smrti svého otce převzal vládu v anhaltsko-bernburském knížectví.
Během svého života si psal deník (Diarium), kde popsal roky 1620 až 1656. Rukopis obsahuje 17 400 stran a je považovaný za unikátní historický zdroj o událostech třicetileté války. Zemřel v Bernburgu v roce 1656 a hrob má v knížecí kryptě v zámeckém kostele. S manželkou Eleonorou Žofií Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderburskou měl celkem 15 dětí, z nichž jen pár se dožilo dospělého věku.
Jan Varlich mladší z Bubna na Borovnici a Závrší
Narodil se do českého rodu Bubnů a jako generál jezdectva se účastnil českého stavovského povstání. Po bitvě na Bílé hoře jako protestant uprchl z Českého království, kde byl pak v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Veškerý jeho majetek po bitvě na Bílé hoře propadl císaři, který jím pak obdaroval katolické šlechtice. I v exilu se věnoval válečné činnosti, zprvu ve vojsku Fridricha Falckého.
Později v dánské armádě bojoval proti císařským vojskům ve Slezsku. Spolupracoval s Jindřichem Matyášem Thurnem a zapojil se do bojů proti císaři na straně švédských vojsk. Zemřel 2. června 1635 v saském Halle. Byl dvakrát ženatý a zemřel bezdětný.
Zdroj: denik.cz, wikipedia.org
Náhledové foto: Pixabay
Komentáře
Okomentovat